Jdi na obsah Jdi na menu

Růžovky pod Sionem

12. 10. 2015

Růžovky pod Sionem

I když se může podle nadpisu zdát, že půjde o hodnocení houbařských aktivit, tak tyhle „Růžovky“ by  jste pod listím v lese u hradu Sion hledali marně. Jde o momentálně nejvíc a nejvyrovnaněji obsazenou kategorii, letošního biketrialového seriálu.  Pokusím se krátce popsat tento závod z pohledu rodiče.

Přípravy na závod u Kutné Hory pro nás začaly celkem jednoduše, nijak. Vzhledem k tomu, že Tom si se sestrou tak kvalitně přehazovali bacily, že na konci září měl za sebou pouze pět dnů strávených ve škole, tak jsem si nedělal nějaké velké iluze, že budeme závodit.  Ale nemoc se podařilo udolat tak, že se ani po závodě v Hodoníně nevrátila a mohli jsme začít studovat cestu (sakra to je daleko) a nějaké fotky z loňského ročníku. Závodíme prvním rokem a všechny lokality jsou pro nás nové, takže mrknout na fotky z loňska patří k našim přípravám na téměř každý závod.  Podle fotek nám to připomnělo Karlov, takže jsem si nedělal žádné iluze, ale nechal jsem Toma zatím v klidu. Ten opustil mě po čtvrtečním telefonátu od naší dětské doktorky. Oznámila mi radostnou novinu, že Tomovi našli v krku nějakého streptokoka a že to budou antibiotika. Hned v další větě mě potěšila informací, že to co má, není přenosné vzduchem, takže může v klidu chodit do školy. Klid opustil mě, když jsem si představil, že budu muset oznámit synovi zprávu, že na závody sice nepojede, ale do školy chodit bude.  Vzal to celkem  dobře.  Věta „Když nemůžu na závody, tak logicky nemůžu ani do školy“ zněla   logicky i mě a tak se nám podařilo přesvědčit naši  paní Mudr, že pojedeme a ty léky začne brát až v neděli. V pátek jsme se domluvili s Kyjovským miniautobusem(kluci  Andrlovi dokážou naložit snad polovinu našeho klubu J ), že pojedeme společně a ráno si dáme vědět.  Všechno probíhalo přesně podle plánu. Milan zavolal, že jedou a protože jako vzorný řidič nikdy netelefonuje za volantem, tak předal telefon Peťovi Kmentovi. Dohoda byla jednoduchá a jasná. Ve Slavkově je jen jediná odbočka, kterou musí jet a u ní je krásné parkoviště kde počkáme. Jednoduché se mi to zdálo až do chvíle, kdy kolem nás profrčeli a mého zuřivého mávání si nikdo nevšimnul. No nic máme přece telefony. Volám a jednoduše se domlouváme, že počkají na benzince na výjezdu ze Slavkova. Jsme tam coby dup. Objedu benzinku jednou, dvakrát a nikde nikdo, tak znovu telefon a v něm rámus jako ve škole o přestávce. Až se trochu uklidnili (mimochodem Tom naznal, že Kyjováci nepotřebují v autě rádio, když tam mají tetu Kozákovou) mi oznámili, že jedou kousek za mnou a můžu být v klidu. To jsem sice byl, já i naše auto, ale nikdo za námi v tu chvíli neparkoval.  Začínal jsem si pomalu myslet něco o stádech skotu, jen jsem nevěděl jestli jsou u nás a nebo v tom druhém autě. Vše se vyřešilo a na příště víme, že by bylo vhodné si pořídit nějaké auto, které si Kmenťák nesplete. Co třeba Infiniti Peťo, to by šlo? smiley

Celá dvouhodinová cesta proběhla v pohodě, jen po dotazu „Tati máme v autě WiFi?“ jsem zalitoval, že jsem ho neposlal žlutým autobusem. Přišli by jsme si na své oba. On by měl WiFi a já klid.

Takže jsme na místě a začíná známé dilema. Co mu oblíknout, aby zase neonemocněl, protože jsem zodpovědný otec, tak neponechám nic náhodě. Tenká čepice pod helmu je přesně to co potřebuje a hotovo. Helma je super, ale čepice pod ni už nevleze. Taková prkotina mě nemůže rozházet, vyndáme z helmy jedny výstelky a je to všechno akorát. Už jen jednu duši do batohu, pro jistotu i s pumpičkou a imbusy . Teď už nás přece nic nemůže překvapit a hurá ke startu. Registrace, technická kontrola a jdeme se podívat na nejbližší sekce. Super, ta první je nejlehčí, takže tady začneme, aby nás hned na začátku nerozhodila nějaká pětka.  Vzhledem k tomu, že je nejvyšší čas na start tak vyrážíme na louku kde je centrum akce.  Tady se začíná projevovat naše dokonalá připravenost. Najednou vrže přední brzda, protože jeden špalík je blíž k ráfku a začal pořád brzdit.  Nevadí, v batohu máme imbusy  což je skvělé.  Škoda, že zrovna na těch objímkách máme torxy. Tak nic, pojedeš i s vrzáním, to ti aspoň nikdo nevleze do sekce. Tenhle nápad celkem prošel a tak můžu být v klidu, do auta nemusím. Teď je nám pro změnu horko. Fajn, sundáme nějakou tu mikinu a taky tu blbou čepici. Teď už je to všechno OK, teda až na volnou helmu, ze které jsem vyndal  ty výstelky. Takže vztekání a s volnou helmou prý nepojede. V tu chvíli jsem si vzpomněl na klid, který vyzařuje z Honzy Havelky, když řeší problémy s Bárou a vyrazil směr auto. Cesta mi prospěla, protože jsem ji využil přesně podle pořekadla „to chce klid a nohy v teple“.  Celou cestu jsem nadával jak špaček a díky tomu, že jsem to vzal nejkratší cestou, tak jsem měl totálně mokro v botech. No co, všechno se vyřešilo a hurá do závodu.  Jak jsme si naplánovali, tak jsme taky udělali. Stoupnuli jsme si do fronty k první sekci.  Naštěstí to šlo rychle a protože byla fakt lehká, tak jsme vyrazili k další sekci v pohodě a s první nulou. Druhá sekce byla taky dobrá, jen na konci jsme s ostatními tatínky od růžovek řešili, jestli to brát rovně přes kameny a nebo to radši objet pravou stranou. Zvolili jsme pravou stranu a bylo to v pohodě. Teda až do posledního kořínku, který nás trochu rozhodil a najednou místo v cíli stojí  předním kolem u žluté pásky a cíl je vedle a za kolíkem. No tak to je jasná pětka, říkám si a musím vypadat docela zoufale. Jenže v tu chvíli Tom zabojuje a krásně si to přední kolo odhází a projede cílem s nulou a potleskem lidí okolo. Druhá nula je výborná a hurá na další sekci. Ta už je těžší. Zase řešíme společně s tatínky kudy to jet a děti se hrabou v mechu. Hurá do sekce a uprostřed jeden šláp. Jenže přední kolo v této chvíli parkuje pod žlutou páskou, kterou nějaký dobrák zvednul skoro do metrové výšky. Takhle vysoko už neumíme odhadnout kde ta páska vlastně je a verdikt rozhodčího je jasný. Za pět. To je zlé a psychika pracuje. Slzy a vztek(po kom asi je?), tak dáme chvíli pauzu a já vyrážím do další fronty, zatímco Tom objímá stromy a nekomunikuje.(že by prezidentský trénink?). Tak ve frontě čekám, až se uklidní a zatím se bavím. Dáňa Pecháčková mi svým ahoj stlejdo vždycky zvedne náladu a po tom co mi popisuje, jak ji tatínek shodil z kopce a oba se kouleli dolů, se už musím smát. Její maminka mě uklidňuje, že se Tom za chvíli sebere a taky, že jo, tady jsou vidět zkušenosti. Tak hurá do další sekce. To je jen sjezd a dvě zatáčky, takže povinná nula a jdeme dál. Tady už to bude horší, je tam víc kamenů a protože si nevěříme, tak drc o kámen a postupné dva šlápy nám navyšují skóre na sedm bodů. No na bednu to nebude a hurá na poslední sekci. Ta vypadá zajímavě. Začátek bude těžký na rozjezd, ale pak to bude v pohodě. Hlavně jeď rovně až za ten kořen a pak už jen dolů a do cíle. Rozjezd super, velký kámen taky mine bez problémů, takže v pohodě. Jenže rady rodičů jsou jedna věc a přitažlivost kořenu druhá. Drc a je tam další bod. Jenže z této pozice není jistota rozjezdu a šup, další bodík. Takže už jich máme devět. Na této sekci za Tomem startuje Ráďa Ženatý a čekáme, jak to půjde jemu. Táta radí přesně to co já. Hlavně se dobře rozjeď. Start a šláp. Trochu mě uklidnil fakt, že nejen u nás padají rodičovské rady na úrodnou půdu. Zbytek sekce už dal bezchybně a spolu s Tomem vyrážejí odevzdat kartičky z prvního kola a my rodičové máme chvíli a můžeme moudře pohovořit. Za chvíli jsou kluci zpět a jdeme na další kolo.  To už vládu nad kolem přestává mít ten streptokok v krku a začíná jezdit opravdu Tomáš. Dvě nejvzdálenější sekce za nula, potom ta další s kamenem v zatáčce bohužel bod,ale lepší než úplně spadnout a hurá na tu nejtěžší kde to bylo v prvním kole za pět. Tady poprvé za celý závod potkáváme Frantu, který se spokojeně usmívá, jako vždy když nemá hlad. Franta jede před námi a tak se mrknem, jak se to jezdí. Franta si v tom nejtěžším místě jednou šlápne a potom zkušeně dojíždí bez problémů do cíle. Až později  jsme se dozvěděli, že to bylo jediné místo, kde si v závodě šlápnul. Teď jdeme na řadu my. Tomáš mi tvrdí, že si tam taky šlápne ať to nemá zase za pět. Tak jo. Jeď to jak chceš. Vyráží a já čekám, kam si naplánoval to šlápnutí. Jede, jede, to blbé místo projede bez problémů a je v cíli a sekce za nula. Super, překvapil mě i sebe. To už nám zbývají  jen dvě lehké sekce a s radostí upaluje vrátit lístek kde má za celé druhé kolo jen jediný bod.  Cestou ještě potkáváme Sehnalovi kluky, kteří vypadají nějak spokojeně. Po vysvětlení od Jirky staršího, že změnili tréninkové metody jsme to pochopili.  Kluky prý mlátí hned na tréninku a závody si potom užívají. Je to zajímavá metoda a možná ji taky zkusíme. Pak už je na řadě výborná klobása a čekání na výsledky. Opět potkáváme krmícího se Frantu, který za celý závod dal jen dva trestné body a vítězí. Super první místo máme v klubu. Recept na vítězství u Andrlů je jednoduchý. Potřebují k tomu půl hektaru obilí, protože tolik mouky je potřeba na rohlíky, které Franta během závodu spotřebuje a půl pašíka, protože ty rohlíky přece nebude jíst suché. Po zveřejnění výsledků u nás propuká velké slzavé zklamání. Deset trestných bodů stačí až na deváté místo.  Ještě větší  zklamání musí zažívat jeden z nováčků z Veselí  Radim, který dal celé první kolo za nula, ale v druhém ho dvě pětky posunuly až na osmé místo. Tady je vidět jak je kategorie růžovek vyrovnaná a obsazená. Vždyť účast devatenácti závodníků „tam někde v lesích“ je fakt super. Kompletní výsledky najdete na internetu. Z našeho Kyjovského klubu byl v růžovkách Franta Andrle první, Tom Kolofík devátý a Lukáš Houšť šestnáctý.

 

To by bylo k závodu pod Sionem asi vše. Jen ,aby jste věděli, jak to prožíváme my začátečníci.

Každopádně už se těšíme na poslední letošní závod na Brněnském výstavišti, kde budou pro změnu umělé překážky.

Kofi