Blansko pod útokem růžových sarančat
Tento článek jsem začal psát hned po závodech v Blansku, ale pak nějak nebyl čas a tak ho dopisuji až teď, po víc jak třech týdnech takže se omlouvám za neaktuálnost.
Tak jsme si v neděli zajeli na další závod do Blanska. Opět jsme byli zvědaví, co nám parta biketrialových nadšenců kolem Jirky Sehnala a Vaška Koláře připravila za překvapení a co za špeky připravili v jejich nově zrekonstruovaném trialparku pro ty naše „pusiny“.
Závod se jel netradičně v neděli a netradičně jsme vyrazili i my. Po ne zrovna uspokojivých zkušenostech s hromadným odjezdem (loni jsme při cestě do Kutné Hory dohnali tu naši partu až u devíti křížů ) se většinou vydáváme na cestu sami. Do Blanska se z Dubňan jede i přes Slavkov a tak jsme se domluvili s Milanem a Frantou, že pojedeme společně. Moc jsem tomu nevěřil, ale kluci svou novou starou Fiestu přihnali na minutu přesně (radši nebudu uvádět čas, jak rychle to stihnuli ) a mohli jsme vyrazit.
Na cestě od nás do Blanska je hezké to, že můžete jet po hlavních cestách přes Brno a nebo si užít zatáčky cestou Moravským krasem. Ano, hádáte správně. Opět jsme znečistili ovzduší krásné přírody a vybrali klikatou cestu lesem. Uběhlo to rychle a za necelých padesát minut kluci vystupovali trochu vydrncaní na parkovišti v Blansku. Už při parkování jsme s radostí uvítali naše kamarády ze Slovenského Lučence, kteří opět urazili tu obrovskou vzdálenost, aby mohli zase závodit. Obdivuhodné. Následovala rychlá registrace, technická kontrola a spokojeně jsme mohli vyrazit na prohlídku sekcí.
Tentokrát to bylo něco úplně jiného než v Brně. Sekce byly náročné, ale jetelné a i když nás některé úseky trochu děsily, tak jsme odhodlaní vyrazili do závodu. V našem případě ( a co jsem slyšel, tak nejen v našem) první sekce rozhoduje o tom, jaká bude po zbytek závodu nálada. Jako první jsme zvolili sekci u brány, kam se vydala většina jezdců naší kategorie. Šlo to rychle. Honza pět, Radim pět, Jirka pět. V tu chvíli jsem ucítil známé mrazení v zádech. To zas bude den, říkal jsem si a Tom si chystal kolo ke startu. Vyrazil do sekce a já čekal pohromu. První velký kámen bod, druhý velký kamen bod a čekám rychlý konec. Nějak jsem se nedočkal. Naprosto frajersky dojíždí do cíle a mě padá brada. On snad i něco umí, říkám si a společně se radujeme, protože cíl dne, nemít všechno za pět, je splněný hned na první sekci.
Radost je taková, že dvě pětky na dalších sekcích nerozhází ani závodníka, ani mě (a to už je co říct). Chystáme se na další sekci, kde nás čekají dvě velké pneumatiky hezky za sebou. Tohle jsme nikdy netrénovali a taky to neumíme. Nakonec se daří je se třemi body překonat a pod dokonalým stresem Tom projíždí cíl vteřinu před koncem dvouminutového limitu. Zbytek kola tradičně za pět, to už docela umíme a dokonce už to zvládá i tatínek.
V druhém kole nás dostihuje pohroma růžových sarančat.
Říkáte si co je to za nové škůdce? Nebojte, není to žádný geneticky modifikovaný hmyz. To jen pořadatelé, aby stihnuli čas naplánovaný pro finále eliťáků, vypustili netradičně hobbíky místo tradičně ve dvanáct už v jedenáct a vzhledem k tomu, že malých růžovek se v Blansku urodilo 26, tak trialpark vypadal během chvilky jako zelinářství za minulého režimu. Fronta na banány, kam se podíváš .
V tu chvíli už nešlo urychlit cokoliv. Ve frontě na poslední sekci druhého kola jsme trávili 42 minut, což pro mě znamenalo spálený krk a vyjezený batoh . Třetí kolo jsme prožili naprosto v pohodě. Buď jsme stáli ve frontě a nebo si měnili názory po blbě zajetých sekcích. Nakonec jsme to zvládli se samýma pětkama, ale v časovém limitu, což v tomto závodě dokázali jen někteří.
Po závodě už nás čekaly jen tradiční povinnosti (teda aspoň jsme si to mysleli.) Nakrmit kluky, podívat se na exhibiční finále eliťáku, tréninkově trochu pojezdit a vyrazit k domovu.
Jenže tento tradiční kolorit se nám trochu zvrtnul a měl nečekanou dohru. Zatím co jsme s Tomem a Milanem vyrazili na nedalekou benzínku pro ledňáky, Franta zůstal v trialparku a trochu tam divočil bez kola na překážkách. Po našem návratu už seděl velmi sklesle a tvářil se jak babička, která nestihla akci v Kauflandu. Nejdřív jsme si mysleli, že nemůže rozdýchat šesté místo, jenže po chvíli přiznal, že ho bolí ruka. Po chvilce se z něj podařilo dostat přiznání, že zakopnul někde o pásku a spadnul na ruku, která bolí víc a víc.
Po vyhlášení výsledků už jsme odjížděli s jistotou, že ruka v pořádku asi není a plánovaná zastávka u jeskyně Výpustek se bohužel zkrátila jen na rozhodnutí navštívit lékaře. Takže zatím co my jsme s Tomem jeli domů, tak Milan s Frantou vyráželi směr rentgen v Kyjovské nemocnici.
Večer jsem se dozvěděl, že přesná diagnóza Frantova zranění je zlomenina horního konce radia zavřená a znamená to tři týdny ruka v sádře a jistota, že do prázdnin si Franta bohužel už nezajezdí.
Z toho plyne stokrát ověřené poučení, že malí trialisti nesmí dolů z kola! Na kole bývají v pohodě ale jakmile dělají něco jiného hned je průšvih. Zrovna v Blansku nás o tom přesvědčila Bětka Pečínková, když popisovala co má s rukou. Trampolína ve více lidech prostě není zdraví prospěšná .
To by bylo k závodu v Blansku asi vše
Kofi
PS:
Právě nám uplynul skoro měsíc a z tvrdé a těžké sádry jsme přešli na pružný obvaz a za týden začneme rehabku tak držte palce ať je to OK.
M.A.