Jdi na obsah Jdi na menu

Handicap jako výzva

10. 11. 2015

Tato sezóna byla velice zajímavá a taky dost jiná než kterákoli předchozí. Byl to první rok, co jsem

nastoupil do Seniorů coby invalidní osoba. Ptáte se, jak to myslím?

 

Stalo se to asi před dvěma lety:

Vše probíhalo tak nějak normálně. Trénink, strava, zábava až jednoho dne, kdy jsem si tak v klidu 

seděl a koukal na televizi, jsem zavřel jedno oko a zjistil, že nějaký šedý flek uprostřed zorného pole 

mi brání, abych na ni viděl. První moje myšlenka byla, že to nejspíš bude jen něco, s čím půjdu na 

operaci a bude dobře. Takže mě mamka objednala k oční doktorce. Ale na kontrole, kdy doktorka 

nevěděla co se mnou je, jsem si uvědomil, že to asi taková banalita nebude. Tím začal celý kolotoč 

vyšetření, kontrol a hospitalizací v nemocnicích. Procestoval jsem spoustu nemocnic od Kyjova přes 

Brno, Olomouc až po Prahu, kam nyní pravidelně jezdím na kontroly. A při každé kontrole dostáváme 

informace, kde se co testuje a vyvíjí nového na pomoc proti mé nemoci, která je v dnešní době 

neléčitelná.

Tím pádem šlo kolo úplně stranou. Asi rok se zjišťovalo, co se mnou vlastně je a sport mi 

byl zakázán, aby se mi vidění náhodou dále nezhoršovalo. Vlastně mi zakázali téměř vše jako alkohol, 

kouření a hlavně namáhání zraku. Jak fungovat a moc nekoukat? Zpočátku mi hrozili roztroušenou 

sklerózou. Nakonec se ukázalo, že mám LHON. Ptáte se, co to vlastně LHON je? LHON neboli 

Leberova hereditální optická neuropatie se projevuje úbytkem očních nervů, které přenášejí zrak 

mezi okem a mozkem a tím vytváří obraz. Jelikož mám úbytek očních nervů, znamená to, že i můj 

zrak je horší a projevuje se rozostřeným viděním. 

 

Zpočátku to byl ve škole veliký problém. Spolužáci se na mě dívali s odstupem, neboť jsem po 

kortikoidových infúzích hodně přibral a byl dvakrát takový. Naštěstí mi postupem času lékaři 

dovolovali sportovat a časem jsem se zkusil opět postavit i na kolo. A ejhle, ono to šlo. Díky tomu, že 

biketrial dělám už od roku 2002, jsem dokázal stát na kole, odhad skoku a manipulace s kolem mi 

nedělala takový problém, jak bych čekal s tím, jak nyní vidím.

Dá se říct, že vlastně jezdím více méně na odhad.

Takže jsem zase začínal na úrovni benjamine. Ale nejen sport mi pomohl dostat se zpět do 

života. Největší zásluhu na tom měla rodina a pár opravdu dobrých kamarádů.

 

A teď teda konečně k té samotné sezóně.

Jak už sem řekl, odvážil jsem se startovat v kategorii Senior, 

přestože moje máma nechtěla. Bála se, že se hned na první sekci vysekám, ale já jsem to zkusit 

musel. Ze začátku nebyly výkony nic moc, ale v průběhu sezóny jsem se rozjel a nakonec se mi 

povedlo mezi „zdravými“ soupeři urvat celkově druhé místo. V průběhu sezóny jsem dokonce 

vyměnil 20“ kolo za 26“, které jsem si původně na bazaru koupil jen tak pro radost. Radost mě ale 

natolik pohltila, že jsem u něj prozatím zůstal. Ve finále nejsem ani tak nadšený z druhého místa, jak 

z toho, že se můžu hrdě postavit na start sekce a plně si ji užít. 

Nyní jsem na vysoké škole v Olomouci, trénuji s olomouckými jezdci a budu se aktivně podílet na 

zimní přípravě mladých nadějí tohoto klubu. Jak říkává moje mamka: „ Nevím jak Táda vidí, ale na 

kole jezdit chce! Taky celý život nic jiného nedělal a ani neumí.“

 

Pro ty co mě znají a snad i poznají

 

Táda Kříž